AKVK ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ Krejčík & partneři

česky | english

Souběh funkcí ve světle aktuálního nálezu ústavního soudu

Souběhem funkce člena statutárního orgánu a zaměstnance rozumíme stav, kdy fyzická osoba vykonává funkci člena statutárního orgánu společnosti a současně je s touto osobou uzavřen pracovněprávní poměr, jehož předmětem je druh práce, který se překrývá v rámci tohoto pracovněprávního vztahu s kompetencemi člena statutárního orgánu, resp. obchodním vedením (v praxi nejčastěji např. jednatel a zároveň ředitel).

Od roku 1992, kdy Vrchní soud v Praze poprvé dovodil zákaz souběhu funkcí, považovala ustálená soudní praxe takový souběh za nepřípustný. Určitou změnu přinesla v roce 2012 novela obchodního zákoníku, která na určitý čas souběh funkcí za specifických podmínek umožňovala. Poté, co v roce 2014 vstoupily v účinnost základní rekodifikační předpisy, tedy nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích, není problematika souběhu funkcí výslovně řešena. Většinově byl zastáván názor o její nepřípustnosti, který potvrdilo např. i Ministerstvo spravedlnosti v tiskové zprávě z 11.7.2014 nebo soudní judikatura. Nový náhled na tuto problematiku však může přinést nález Ústavního soudu ze dne 13.9.2016.

Dosud se praxe držela názoru Nejvyššího soudu ČR, který konstatoval, že člen statutárního orgánu nemůže činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, vykonávat v pracovním poměru. Nejvyšší soud svůj názor opírá ve stručnosti o dva důvody jednak, že tato činnost není upravena zákoníkem práce, a dále, že výkon takové činnosti v pracovněprávním vztahu odporuje povaze obchodních korporací. Taková pracovní smlouva statutárního orgánu je proto v takovém případě podle Nejvyššího soudu neplatná.

Ústavní soud se však od uvedeného závěru Nejvyššího soudu ve svém aktuálním nálezu odklonil a při posouzení obdobné věci jak z pracovněprávního hlediska, tak i z hlediska obchodněprávního dospěl k závěru, že není žádný důvod, proč by člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy podřízené režimu zákoníku práce a odůvodňování nepřijatelnosti souběhu funkcí bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení pouze odkazem na neslučitelnou povahu obchodních korporací a funkce člena statutárního orgánu považuje za naprosto nedostačující.

Ústavní soud dále v této souvislosti zdůrazňuje, že zákaz tzv. souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu české zákony výslovně nikdy nestanovily a tento zákaz judikatorně dotvořili až obecné soudy, přestože platí základní zásada soukromého práva, vyjádřená v článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle které může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Obecné soudy však mohou dotvářet právo jen v omezené míře, a pokud chtějí dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o dotváření práva proti zájmu soukromých osob.

Závěrem je tedy třeba dodat, že tímto nálezem Ústavního soudu není tato problematika zcela vyřešena a souběh funkcí tím není automaticky povolen. Jde však o zásadní obrat v přístupu k možnostem souběhů funkcí.  Zatím nelze předvídat, zda stejný názor přijmou i obecné soudy, je však jisté, že jejich rozhodování o této problematice bude podrobeno větší kontrole a v případě, že budou i nadále zastávat dosavadní názor, tj. nepřípustnost souběhu funkcí, tak budou muset v budoucnu předkládat dostatečně přesvědčivé argumenty odůvodňující jejich rozhodnutí. Nadále však v rámci opatrnosti bude vhodné, aby pracovní smlouva statutárního orgánu blíže vymezovala jeho pracovní náplň, která nebude shodná s činností jednatele či člena představenstva.